Srpen 2013

I'm dyin', I'm dyin'

30. srpna 2013 v 0:28 | Miss Nothing |  DENÍK
Nesnáším to.. Nesnášim ten pocit.
Ale vždyť..sama jsem to chtěla cítit. A stalo se to. Stačilo mi to, chci aby to skončilo.
Už to bude deset dní. Deset dní, co si zvykám. Pak ale stačí jen pár slov, jedna fotka a bum - jsem znova na začátku toho všeho.
Myslela jsem si, že to dávám. Že to zvládám. Že to mám pod kontrolou.
Nemám.
Proč vždycky chcem to, co nemůžeme mít? A přitom mám na výběr. A ta možnost není jenom jedna. A já nejspíš dneska zahodila šanci, hnout se dál.
Zkurvený dokotoři, dneska jsem se měla bavit. Alkohol je někdy vážně dobrá věc, třeba bych aspoň chvíli na to nemyslela. A nebo bych se odhodlala a udělala něco víc. I když, po tom bych se mu asi nemohla podívat do očí.
Bylo by mi líp. Mohla jsem být s někým, kdo o mě aspoň stojí, nebo aspoň o něco ze mě.. Stačilo by tak málo.. Ok nevyšlo to. Dnešek mohl bejt epickej.
Nechala jsem utýct další příležitost.
Život kolem mě proplouvá a já stojím na místě. Topím se. Topím se v tom všem. A nemůžu se s tím vypořádat.
Chce to čas. Ale já nechci čekat!
Možná si to vynahradím zejtra. Když to vyjde. Vypnout, zapomenout na všechno. I když se bojím, čeho bych v tom stavu byla schopná. Nechci vypadat uboze, i když taková jsem. Potřebuju vypadat silná.
Copak jsem to nedala dost jasně najevo?! Snesla bych všechno. I to zkurvený NE by bylo lepší, než nejistota a nevědomost. Ignorace ti očividně jde.
Všichni říkaj, to bude dobrý, bude to v pohodě.
Aha. Jasně.
Někteří to vidí, ale většina mi věří, když říkám, že se mám celkem fajn. Občas dělám, že mi to nevadí, že jsem v pohodě. Že jsem se přes to přenesla.
Říkám přesnej opak toho co cítím a toho co dělám. Možná je to tak lepší.
Prohrála jsem.
Ale..pořád to nechápu. Nedává to smysl. Ne, vážně. Vážně to nedává smysl, když se nad tím zamyslím, je to divný. Chtěla bych ti vidět do hlavy, protože se v tom ztrácím.
Ale problém je, že..pořád někde hluboko uvnitř sebe doufám. A to mě zabíjí. Proč si prostě nedokážu přiznat, že je konec?
Copak to nevidíš? Nikdo snad nemůže bejt tak slepej. Nebo ti to je vážně jedno?
Ale..třeba to jednou pochopíš, třeba ti to všechno časem dojde.
Jenže, já se teď cítím tak prázdná, víš? Ale ty nejspíš nevíš, jaký to je.

Stay.

25. srpna 2013 v 11:41 | Miss Nothing |  VLASTNÍ TVORBA
Potichu zašeptej moje jméno,
dokaž, že jsi přímo tady.
Tady a teď.
Udělej víc, než by se mělo,
řekni, že to není naposled.
Prosím, pověz, že tohle není konec,
ale náš začátek.


Nechápu se.

21. srpna 2013 v 13:26 | Miss Nothing |  DENÍK
Rozmyslela jsem si to. Nevzdala jsem to. Rozhodla jsem se, že jestli ho mám ztratit, tak jedině s pocitem, že jsem pro to aspoň něco udělala.
Nesnesla bych pocit, že jsem ho prostě nechala jít..
Nakonec se většina z toho stejně vysvětlila.
Říkala jsem, že na něj nedokážu být naštvaná.
Konečně jsem mu řekla, co jsem chtěla a on to vzal..dobře. Teď je to na něm, ať se rozhodne on. Nebudu nikoho do ničeho nutit.
Já už jsem svoje udělala.
A můžu říct, že teď už jsem..klidnější.

Zapomenout.

19. srpna 2013 v 20:04 | Miss Nothing |  DENÍK
Chci toho tolik říct, ale nenacházím slova..
Zlost, zklamání.. Ne zlost na něj, ale na sebe..
Měla jsem to vědět, tušila jsem, že z tohodle nic víc být nemůže, proč jsem sakra taková naivní kráva?
Už od soboty ze sebe dělám totálního vola, mohlo mi to dojít, mohlo mě napadnout, že se něco stalo. Sobota měla být naše! To měla bejt naše příležitost a ne den, kdy se všechno posere.
Jenže já jsem mu věřila, doufala jsem, že to myslí vážně..
Mám v tom zmatek, nevím, jestli jsem víc smutná, nebo naštvaná.. ne, naštvaná nejsem, nedokážu se na něj zlobit..
Co se to kurva děje?!
Chci pryč, někam daleko odsud.. Potřebuju rozptýlení.
Ale..proč to vyčítám sobě?
Co mám teď dělat?
Tohle je moc otázek...¨
Vzdávám to, tohle nemá cenu. Řekněte mi, jak mám na někoho co nejrychleji zapomenout?
Musím před ním prostě dělat, že se nic neděje
Ale já jsem si fakt byla jistá tím, že to bude skvělý. Je to směšný. Nemám slova, nedokážu popsat to, co se mi honí hlavou.. Připadám si tak zničená, zdrcená.. zlomená.

TAG #1

19. srpna 2013 v 11:29 | Miss Nothing |  OSTATNÍ
1: Značka bot? je mi jedno, jaká to je značka, hlavně že se mi ty boty líbí
2: Mám sourozence? jo, ségru..zrovna mi ječí do ucha
3: Jsem oblíbená? no, nejsem si jistá, ale to se takhle těžko posuzuje, na to se zeptej spíš ostatních
4: Líbí se mi někdo? joo
5: Jsem ve vztahu? ne :(
6: Jsem šťastná? tak jak se to vezme, u mě se to dost rychle mění..
7: Zklamala jsem se už v někom? už to tak bude.. a dost
8: Měla jsem výčitky svědomí? mám skoro pořád
9: Oblíbené číslo? 9
10: Oblíbená barva? šedá, černá, červená

When does depression end?

13. srpna 2013 v 21:39 | Miss Nothing |  VLASTNÍ TVORBA
Sedím na zemi v prázdném bílem pokoji. Je mi zima, ale zároveň cítím, jak mi po čele stékají kapičky potu. Co se to děje? Kladu si stále tu stejnou otázku. Mám strach. Nevím kde jsem, nevím jak jsem se tu ocitla. Když si všimnu zamřížovaných oken, je mi to jasné. Nemůžu uvěřit, že mě sem vážně nechali zavřít. To si říkáte rodina?! Oh, určitě by řekli "Zlatíčko, je to pro tvoje dobro." Blbost. Já vím že lžou, vždycky lhali. Všichni.
Co budu dělat? Jsem zmatená. Nevím, jak dlouho už tu jsem. Ale podle toho, že už se stmívá usuzuji, že už to bude několik hodin. Proč nikdo nepřijde?! Nechci tu být. Nejsem blázen!
Už nemám sílu. Nechci na nic myslet. Objímám si kolena a stáčím se do klubíčka. V hlavě cítím nepříjemný tlak. Zavírám oči a doufám, že to přestane. Bohužel marně. Naopak. Bolest se zvyšuje a hlava mi třeští.
Zaslechnu kroky. Napadne mě, že se pro mě možná vrátili a odvedou mě zpátky domů. Ale nikdo nepřichází. Takhle to probíhá celou dobu. Nemám pojem o čase, nemám pojem o ničem.

Nostalgie.

11. srpna 2013 v 21:46 | Miss Nothing |  DENÍK
Bože, tenhle pocit, jsem dlouho neměla. Že by mi někdo chyběl tak moc..
Mám šanci ho vidět. Brzy. Ale nemůžu, nejde to. I když chci, tak moc chci..
Proč, když se konečně naskytne možnost, proč to nejde?! Proč zrovna teď? Proč zrovna já?
Nostalgie je svině.
Budu jen sedět doma, místo toho, abych tam byla.
Budu si představovat, jaké by to teď asi bylo. Být s nimi, s ním..
Sedět vedle něho, smát se a poslouchat připomínky ostatních.
Byla by to ta chvíle, kdy na nic nemyslíš, kdy si jen užíváš přítomnost a je ti skoro všechno jedno.¨
A víš, že to není sen, ale skutečnost..
A možná by se něco stalo, něco by se posunolo vpřed. Mohla bych udělat něco, díky čemu bych možná dosáhla toho, co chci.
Byla bych nejšťastnější člověk na světě.
Jenže..
Jsou to pouhé představy toho, co by bylo, kdyby..
Nejhorší je, když víte, že tu ta možnost je. Ale někdo vám brání.
Že cítím tohle, to rodina nikdy nepochopí.
Doufat.. to je asi to jediné, co můžu teď dělat.


Music is about emotions.

11. srpna 2013 v 16:51 | Miss Nothing |  DENÍK
Co je divnýho na tom, že neposlouchám pop a všechny ty dnešná hity? Někdy si připadám vážně mimo, když si uvědomím, jak někteří vnímají hudbu. Chápu, každýmu se líbí něco jinýho a nikomu to neberu. Jenže..některý myšlení vážně nechápu. Jako když se mě moje skvělá (bez ironie) sestřenka, milující Justina Biebra zeptala, co vlastně teda přesně poslouchám já. Prostě jsem odpověděla, že miluju rock, metal apod. a k tomu cz rap. Načež jsem začla jmenovat..The Pretty Reckless, Bring Me The Horizon, My Chemical Romance, Nirvana u Nirvany jsem taky skončila, protože mě přerušila tím, že se hrozně divila, že tohle poslouchám. "Dyť vůbec neuměj zpívat!!" - při těhlech slovech jsem se málem zadusila rohlíkem. Ok, žádnej rohlík jsem neměla, ale kdyby jo, tak se s ním určitě zadusim. Dobrý, chápu, že tohle není úplně každýho šálek kávy, ale.. ona se pak rozpovídala o tom, že se jí ale hrozně líběj trička s logem Nirvany a že ho moc chce. Tohle mě ale už vážně dostalo. Nevím, jestli to je spíš k smíchu, nebo k pláči, ale proč proboha chce tričko se skupinou, o který si myslí tohle? Jen proto, že se jí to líbí? Možná to moc řeším, a v dnešní době je to normální, ale já tohle prostě vážně nepochopim..Tím nenarážím na ní, ale na všechny pozéry. Dyť je to úplně to samý, jako kdybych si koupila tričko s 1D, nebo 5 Angels..akorát s tím rozdílem, že trička s nima a ani jejich loga se mi nelíbí vůbec. Haha, omlouvám se, jestli jsem teď někoho urazila.

New beginning

11. srpna 2013 v 1:49 | Miss Nothing
Ahoj, chtěla bych vás přívítat na mém novém blogu. Rozmýšlela jsem se vážně docela dlouho a nakonec jsem se rozhodla, že blog přesunu. Je mi to líto, nechtěla jsem to měnit, ale tohle je pro mě ta nejlepší možnost. Vzhledem k tomu, že o mém předešlém blogu ví pár známých, nemohla jsem se úplně volně a upřímně vyjadřovat, protože jsem někdy chtěla psát o věcech, o kterých by se neměl dozvěděť nikdo, kdo mě zná. Prostě ten pocit, když víte, že znají adresu a můžou se na blog kdykoli podívat, přestože nechci. Je mi líto, že mě kvůli tomu rozhodnutí možná opustí pár čtenářů, ale jistota je jistota. Mohli jste si všimnout, že jsem přesunula i dva články ze starého blogu, k tomu mám své důvody. Myslím, že ten, kdo můj předešlý blog četl rád, nebude mít problém s tím, číst ho na jiné adrese.. Taky jste si mohli jste si všimnout, že jsem přesunula i dva články ze starého blogu.. Blog bude prakticky o tom stejném, jediná změna je v designu (kterým si nejsem úplně tak jistá) a adrese. Možná jen, že teď budu otevřenější, protože teď už můžu.
Pokud jste se mnou měli spřátelený blog a chcete i nadále, zapiště se.. u vás mi bude stačit jen adresa blogu.. :)

Good night, sweetheart

11. srpna 2013 v 1:32 | Miss Nothing |  VLASTNÍ TVORBA
Ty prosby abych to nedělala mě ještě víc přesvědčovaly o tom, že bych to udělat měla. Ta zoufalá slova a prázdné beznadějné výkřiky o pomoc. Jakoby křičeli "víc! víc!" S menším zaváháním jsem bodla znovu. Třísnící čerstvá krev úplně pohltila mou mysl. Líbilo se mi, jak byl bezbranný. Bodla jsem po druhé. Tentokrát bez sebemenšího zaváhání. Byla jsem si téměř jistá tím, že toho budu litovat. Ale v ten okamžik, jsem tomu nevěnovala moc pozornost. Byla jsem jak pomanutá. Opět jsem tvrdě zabodla nůž do jeho bezvládného těla. Jako bych snad měla strach, že se probere. Jako bych se bála, že vstane a přirazí mě k zemi.
Pohltila mě vlna vzteku a euforie. Bolesti a chtíče. Nestačilo mi to, potřebovala jsem víc. Konečně jsem měla pocit, že něco dělám pořádně. Konečně jsem měla pocit, že něco dodělám až do konce. Potřeba dokázat si, že jsem silná a vyřadit ze hry bolest a strach, který mě pronásledoval každou chvíli. Až doposud. Vzduchem se nesla těžká vůně mého omamného parfému, alkoholu, cigaret a krve. Ten pocit, který mě zahltil, byl nepopsatelný. Těžko ho k něčemu přirovnávat. Zadívala jsem se do jeho obličeje. Mohl si za to sám. Všechno jsem na něm nenáviděla a zároveň milovala. Ty jeho čokoládové oči, které se teď jen prázdně dívali do neurčita. Jeho dokonalé tělo a černé husté vlasy. Rty, které vždy dokázaly vyslovit nevyslovitelné. Rty, které líbaly tak nádherně..
Ale teď? Neměla jsem už co ztratit. Jedním letmým pohybem ruky jsem mu zavřela oči. Byl krásnější, než kdy před tím. Kdyby neležel v krvi, myslela bych si, že jen spí. Naposledy jsem ho políbila. Lehce a jemně. Jako by to byl jen poslední polibek na dobrou noc. Ztěžka jsem polkla a vstala. Trochu jsem se zavrávorala na vysokých podpatcích a vydala se směrem ke dveřím. "Spi sladce, miláčku." Zašeptala jsem. Ale nelitovala jsem toho, co jsem udělala. Neměla jsem výčitky z toho, že jsem ho zabila. Ničeho. Jako by se ve mně ztratily veškeré city. Jakoby všechno ve mě umřelo..
Snad jediné, čeho jsem v tu chvíli litovala, bylo to, že moje nádherné, moje drahé, nádherné rudé šaty jsou zničené.