Únor 2014

Meds (Placebo)

25. února 2014 v 18:39 | Miss Nothing |  HUDBA
I was alone, falling free,
trying my best not to forget,
what happened to us, what happened to me,
what happened as i let it slip.

I was confused by the powers that be,
forgetting names and faces,
Passers by, were looking at me,
as if they could erase it.

Baby...did you forget to take your meds?



Je to jenom o zvyku.

24. února 2014 v 16:44 | Miss Nothing |  DENÍK
- A jak to vypada s V?
- Nijak.
- Coze? Jakto?
- Rikala jsem to. On na me sere, tak ja na nej taky. Jsem mu jedno, uz me nechce a ocividne mu ani nechybim. Uz to skoncilo, beze slov.
- To urcite ne. Chybis mu, jen se ti to boji rict.
- To jsou kecy. Stejne to probihalo i minule, pamatujes. To ty nemuzes vedet, neznas ho.
- A ses si jista?
- Jo. Jsem.
- Dobre. Ale stejne.. Jen to rikas, nemyslis to vazne. Porad pro nej mas slabost, kdyby ti ted treba jen napsal, skocis mu okamzite kolem krku.
- Jo, mas pravdu.

- A co R?
- Mam ho rada.
- A vidis to na neco vic?
- Mozna. Je mi s nim dobre a diky nemu je mi posledni dobou lip. Ale.. nevim, porad se tomu nejak vyhejbam, nechapu proc.
- Budes stastna.
- Snad.

Přestat, než budu ochromena

21. února 2014 v 19:40 | Miss Nothing |  ÚVAHY
Ač víme pravdu, oba lžem si radši,
nechcem znát pravdu, lež je pro nás lék.
(Sonet 138, William Shakespeare)

Co z toho, že pořád stojíme o pravdu, když ve chvíli, kdy nám jí hole někdo předloží před nos, tak si to k srdci stejně nevezmem a nebo se urazíme. Vím, že s pravdou často přichází i zklamání, ale..proč si neustále tak protiřečíme? Prvně říkáme, jak chcem slyšet pravdu a pak se nám to zas nelíbí.
Stejně tak, když všichni tvrdíme, jak nesnášíme lži. Přitom tak polovina z toho sama lže. Ale proč? To se tak pravdy bojíme? Bojíme se ji přiznat? Přiznat si ji sami sobě? Nebo se bojíme reakce?
Jasně, někdy je to prostě nutnost, ale teď mluvim spíš o tom, kdy se pořád z něčeho vykrucujeme apod.
Jednou zalžem a pak to jde všechno ruku v ruce. Stačí malá blbost a ve chvíli, kdy hrozí, že se na to přijde, lžeme zas, aby jsme zakryli tu první lež a potom znova a znova. Je toho tolik, že lžeme i sami sobě. Ztrácíme se ve všech těch lžích a sami jim začínáme věřit. Je to jako droga, potřebujem víc a víc. Je to narkotikum. Uklidňuje mě domněnka, že je to tak, jak chci, i když skutečnost je jiná.
Akorát nám asi pořád nedochází, že tím ubližujem druhým.

Everyday I wake up, everyday I wake up alone

19. února 2014 v 16:52 | Miss Nothing |  DENÍK
A je to tady zase.
Kus mýho starýho já.
Nevim, co chci.
Nevim, co mám dělat.
Skvělý.

Babble babble bitch bitch...Blah blah blah got your lovey-dovey sad-and-lonely

12. února 2014 v 22:26 | Miss Nothing |  DENÍK
Zrovna jsem si plně uvědomila, že je to se mnou asi fakt špatný. Pořád si na něco stěžuju, ale vlastně si za spoustu věcí můžu sama. Ze všeho se snažím vyvlíknout a ani nevím proč. Všechno kolem mně oblkolupují výmluvy a lži.
Zdá se mi, že všem těm vlastním lžím už začínám sama věřit. Proč to doprdele dělám? Co z toho mám? Nic. Právě že vůbec nic. Jsou to sice jen drobnosti, ale na tom nezáleží. Sama k smrti nesnášim, když mi někdo v něčem lže, ať už je to sebemenší kravina. Tak proč to dělám já? Proč jsem až do teď, necítila žádnej pocit viny? Musí to přestat, musim si přestat neustále vymýšlet výmluvy proč to nejde a proč nemůžu a podobný sračky
Je mi to líto. On řekl, že mi věří, bylo to tak upřímný. Mám pocit, že tohle je snad první člověk, kterej jenom pro to, aby mě viděl na pár minut odloží všechny povinnosti a všechno ostatní. Cítím se provinile. Dává najevo, že o mě vážně stojí, myslím si, že si ho nezasloužím. Nemám na něj zatím snad vůbec nic špatnýho, naopak, strašně mi pomohl, aniž by o tom věděl. Díky němu jsem se nějak smířila s tím, že s V. to skončilo, že už nic nebude. V. odešel bez rozloučení, bez jedinýho slova.
Teď mi dochází, že jsem vážně blbá. Asi mu tím ubližuju, končím s tím. Jsem neskutečně sobecká. Je mi to líto. Musím s tím přestat.

neptej se mě

6. února 2014 v 23:19 | Miss Nothing |  DENÍK
Proč lžu, když chci říct pravdu?
Proč se vyhýbám tomu, co chci?
Proč mám strach z toho, po čem toužím?
Proč mlčím, když toho chci tolik říct?
Proč tak moc přemýšlím a neprožívám?


nemá cenu řešit ostatní, kecy budou mít pořád

2. února 2014 v 13:22 | Miss Nothing |  DENÍK
Potřebuješ tisíce lichotek k tomu, aby ses měl rád. Ale stačí ti jediný slovo, abys o sobě začal pochybovat.

Proč většině tolik záleží na tom, co si o nich myslí ostatní?
Proč se bojí udělat něco jen kvůli tomu, protože neví, co by na to řekli druzí?
Proč jim tak záleží na názoru druhých?
Proč se na to prostě nevyserete?
Nikdy se nezavděčíte všem.
A vzdát se něčeho, jenom kvůli tomu, že by se to nelíbilo ostatním, je píčovina.
Ať si políběj prdel. Jestli se jim něco nelíbí, je to jejich problém, ne váš.
Je to váš život, ne jejich.
Takže who cares?

jeden z nejlepších filmů