Březen 2014

Mám zvyk, sedím, kukám do blba a fajčím, v princípe rozmýšľam sám, neviem nad čím, pri tom som jebnutý viac jak by sa patrilo

30. března 2014 v 21:00 | miss nothing |  DENÍK
Je zbytecne mluvit, kdyz nikdo neposloucha?
Jen sedis a divas se do prazdna, vsechno ti prijde tak cynicke.
Protoze svet je cynicky.
Vzpominas, jak jste tam sedeli spolu a jen se na sebe divali.
A najednou si uvedomis, ze nevis, o kterem z nich prave premyslis.
Zacnou se ti v hlave tvorit otazky.
Proc zmenil nazor?
Proc nedal vedet?
Proc zmizel?
Proc uz me nechce?
Proc jsem ho nechala?
Proc nechal me?
Proc nevim co chci?
Proc si nechci priznat, ze na nej uz zapominam?
Proc si nechci pripustit, ze jich je vic, nez jeden?
Proc neustale zklamavam ostatni?
Proc jsem takova?
Proc tu jen tak sedim?
Proc neumim uvazovat jako normalni clovek?
Proc jsou pornoherecky osklivy?
Proc asi nikdo z vas nepochopi tenhle clanek?
Asi bych uz mela prestat pit.

Cestování časem

27. března 2014 v 21:49 | Miss Nothing |  ÚVAHY
Kolikrát jste si už řekli, že byste chtěli vrátit čas? Vrátit čas a napravit všechny ty chyby, co jsme udělali. Vrátit čas a zvrátit všechny ty činy, kterých litujeme. Vrátit čas a prožít znovu všechny ty krásné okamžiky, které jsme zažili a které jsou teď už pryč.
Stejně tak podívat se, co bude zítra, co bude za pár let? Koho z nás to nezajímá? Hodněkrát bych sakra ráda věděla, co se stane zítra, na co se mám připravit.
Chceme mít tu možnost, změnit to, co se už změnit nedá. A ovlivnit, bude dál.
Ale když se na to podívám z druhé strany.. Nebyla by to škoda? Ta nevědomost a bezradnost je svým způsobem kouzelná. Možná je potřeba věřit, že to, co se stalo, se stát mělo a je to tak správné. Zní to dost naivně a sama tomu nevěřím, ale co jiného se dá dělat? Jedině se s tím smířit. Časem se všechno spraví. Někdy to trvá pár dní, jindy měsíce a jindy roky.

Pokud se o toto téma zajímáte a máte ho rádi, doporučuju film Donnie Darko. Je to jeden z nejlepších filmů, co jsem viděla.

nedopadlo to tak, jak jsem si myslela, jak jsem chtěla..

24. března 2014 v 23:10 | miss nothing |  DENÍK
Před pár týdny jsem začala chodit s R. Rozhodla jsem se, že to s nim zkusim.
Jenže teď mi začíná docházet, že tohle není to, co chci. Že to, co jsem cítila na začátku už pominulo.
Nejhorší na tom je, že on mě asi vážně miluje. Už několikrát mi to řekl, jenže já mu to samý nedokážu říct upřímně.
On by se pro mě rozkrájel, udělal by pro mě cokoliv. Přijel by za mnou, kdy si písknu, kašle kvůli mně na fotbal a hádá se s rodiči. Pořád mi píše, po dvou dnech co se nevidíme mu už strašně chybím.
Prý je to beze mne těžký.
A já teď budu vypadat asi jako bezcitná kráva, co si ho neváží. Ne. Já ho mám ráda, hodně. Ale asi jinak, než on mě.
Spíš jen přátelsky.
A on mi to vůbec neulehčuje, neustále by mi dokazoval svou lásku a nedal na mě dopustit. Jenže mě už to unavuje. Tohle všechno.
Vztah by se neměl brát jako povinnost a přítěž, jenže z mojí strany to tak bohužel je.
Chodíme na stejnou školu a já se mu kolikrát i vyhýbám. Často se mi už ani nechce jít s ním ven.
Navíc, on si všechno bere moc osobně, žárlí a uráží se. Jednou jsem mu neřekla, proč s ním nemůžu někam jít a on z toho hned začal dělat bůhví co. Ne vážně, jenom kvůli tomu, že jsem mu neřekla, kam jedu.
Já nejsem zvyklá říkat někomu úplně vše, chci mít i svoje soukromí. Neumim mluvit o citech. Ještě mě to nikdo nenaučil.
O víkendu jsem měla jet do klubu. Jenže jsem byla po nemoci, ani jsem neměla náladu tam jet a navíc jsem stejně nemohla. Když jsem mu řekla, že nepřijedu, zas to začal hrozně hrotit. Psal mi, jak má zkaženej večer a náladu v píči. Kámoši říkali, že se celou noc tvářil jak kakabus, byl otrávenej a protivnej. Stihli jsme se po chatu i pohádat a slyšela jsem, že tam pak i brečel. A celý tohle mě neskutečně naštvalo. Nebudu vysvětlovat proč. Jasně, bylo mi to strašně líto, ale byla jsem tak vytočená..
V neděli jsme si ještě psali, pak mi napsal, že si jde zaběhat a vyčistit hlavu, ale že jestli chci, tak mu můžu klidně napsat. Já byla pořád naštvaná kvůli tý sobotě a řekla jsem mu, že bude lepší, když psát nebudu. Možná jsem ho i chtěla trochu naštvat, on se sice urazil, ale za pár minut byl už zase strašně milej. A to mě úplně ničí.. Od tý doby mi napsal dvakrát, ani jednou jsem mu neodepsala.
Potřebuju si to srovnat v hlavě.
Je to ode mně strašně hnusný, já to vim. To, co mu dělám..
O to víc mě to bolí, když vím, že on mě fakt miluje. Už delší dobu.
Z celýho tohodle článku budu možná působit jako někdo, kdo si nedokáže vážit lásky. Jako arogantní a sobeckej sráč. Ale není to tak, jen jsem si prostě uvědomila, že k němu vlastně nic necítím..
Skončila bych to, ale bolelo by ho to.. Já mu nechci ublížit, na to ho mám až moc ráda.
Ironií ale je, že já mu svým chováním už dávno ubližuju..
Nevim, co mám dělat. again.


blame me (the pretty reckless)

15. března 2014 v 12:54 | miss nothing |  HUDBA

Sitting in the back, baby park it or drive
Breathing out the cracks just to stay alive
Earthquake, body shake, joke is all on me
I remember when, I remember the time
Didn't have to take just to feel alive
Eyes black, head back, joke is all on me

Blame all your life on me
I give it all for free
Blame all your life on me
On me, oh

Zadny sbohem, nic.

12. března 2014 v 23:01 | Miss Nothing |  DENÍK
- Vis co je uplne nejvetsi paradox?
- Co?
- Kdyz si mi popral stastnej novej rok a od ty doby ses neozval.
...
Ale v tu chvili jsem byla stastna. I kdyz jsi tu nebyl. Jenze pak jsem si pomalu asi zacla uvedomovat, ze tohle byla tvoje posledni veta. Jakoby si mi tim naznacil, ze v dalsim roce budem stastny oba, ale bez sebe.

-A v cem je ten paradox?
- V tom, ze jsem chtela bejt s tebou.

[clanek z 1.2.2014]

Uz je to jinak. Teda aspon si to namlouvam.

You won't to be sad forever.


A na konci si uvědomíš, o co všechno jsi přišel

4. března 2014 v 19:16 | miss nothing |  DENÍK
Protiřečim si, tak strašně. Nechápu se.
Vůbec nevim a nechápu, co to dělám.
Je mi to tak líto, mrzí mě, jak se chovám.
Ale nedokážu si pomoct, nejde to změnit.
Tak hrozně nerada mu ubližuju. Řekla bych, že se cítí asi jako já před pár měsíci.
Teď mi došlo, že se chovám úplně stejně, jako se ke mně choval V.
Možná to dělám podvědomě naschvál. Aniž bych chtěla. Třeba jen nesnesu pocit, že mi někdo ublížil a i přesto, že už to tolik nebolí, nedokážu snýst ten pocit.
Třeba jen nechci bejt sama v týhle sračce.
Třeba se jenom bojim, že když bych se s ním sblížila víc, dopadlo by to stejně jako předtím.
Byla jsem z toho fakt v prdeli, bylo to poprvý, co jsem někoho milovala. Bylo to jako na houpačce. Zažili jsme spolu několik úžasnejch dní, na který nikdy nezapomenu.
Nikdy nezapomenu na jeho chladný ruce a skleněný oči.
Nikdy.
Ale teď už je to pryč, skončilo to. Odešel, jako by tu nikdy nebyl, jako by nic nebylo. Bez rozloučení.
Byla jsem tak strašně v hajzlu, teď je to už lepší. Jenže mám strach, nechci to zažívat znova.
Nechci, aby mi zase někdo ublížil.
Teď ubližuju já někomu jinýmu.
Uvědomuju si to, ale pořád si to nějak neumim přiznat.
Pak se objevil R. Aniž by o tom věděl, strašně mi pomohl. Odvedla jsem od V. myšlenky.
Záleží mi na něm, moc. A on se tolik snaží.
Kde je problém?
Ve mně.
Sám řekl, že pro mě má slabost, že se na mě nedokážě nějak moc dlouho zlobit. Že mě na to má až moc rád, ale že ho štvu, prej mu přijde, že se mu vyhejbám.
Je to pravda.
Nechci, ale nejde to jinak. Mám strach, jsem z toho v prdeli.
Když já jenom nechci nikomu ublížit. Nikomu, ani sobě.
Zatím ale dělám úplnej opak.
Jsem nehoráznej sobec.
Za tyhle moje vlastnosti se kurevsky moc nesnášim. Nechápu, co na mě vidí.
Mám ho ráda, proč si to nepřiznám?
Co mám kurva dělat?..Nemůžu se mu vyhejbat napořád.
A pak bude zase pozdě. Pak mi dojde o co jsem přišla a budu zase zpátky v těch sračkách.
Ať udělám cokoli, nic mi nepřijde jako ta správná možnost.
Potřebuju někoho, kdo by mi pomohl se rozhodnout, kdo by mi pomohl si to ujasnit a otevřel mi oči.
Nechci bejt takováhle.
Fakt ne.

I cry when angels deserve to die.

1. března 2014 v 0:01 | Miss Nothing |  VLASTNÍ TVORBA
Vždycky byla jiná. Odtažitá od ostatních a tajemná. Možná, že přesně tohle bylo to, čím se stávala pro ostatní tak přitažlivou, vzbuzovala rozruch. Nikdo o ní nic nevěděl, byla stála sama. Sama mezi těmi všemi lidmi, sama se svými myšlenkami. Její přítomnost byla znepokojující, vypadala tak prázdně, ale zároveň plná pocitů. Jen ten, co tohle poznal i beze slov, věděl, že byla velmi smutný člověk.
Našli ji k ránu, ležela pod stromem, obklopená snad stovkami sněženek. Vypadaly tak křehce, stejně jako ona. Její pleť byla skoro průhledná, rty namodralé a vlasy měla lehce zasněžené drobnými sněhovými vločkami. Vypadala jako anděl. Anděl který se nikdy nedočkal pochopení. Anděl, který se vzdal svých křídel.