Srpen 2014

destrukce

26. srpna 2014 v 12:33 VLASTNÍ TVORBA
,,A co mám dělat teď?" Zvedl jsem k němu zrak.
,,Teď? Dokázal jsi tohle, dokážeš už všechno. Zlomil jsi tu zátěž, která tě neustále stahovala níž a níž. A teď, když už je to všechno pryč, zbývá ti jediné. Zapomenout." Odpověděl.
Znepokojovalo mě, s jakým klidem a jistotou hleděl do mých skleněných očí. Dokonce se zdálo, že se v jeho očích zableskla jakási jiskra vítězství.
Sklopil jsem zrak. A najednou jsem si uvědomil, jak obrovská chyba to byla. Znovu jsem viděl všechny její pohledy, její úsměv, cítil její dotyky, slyšel její hlas … Ale ve skutečnosti už nikdy nepromluví, její bledé rty se už nikdy neusmějí. Její oči byly mrtvé. Ona byla mrtvá.
Zabil jsem ji. Miloval jsem ji, jako nikoho na světě. Moje láska byla příliš silná na to, aby žila. Ničila mě.
Můj jediný přítel mi vždycky říkal, že musím zničit všechno co miluji dřív, než to zničí mě.
A tak jsem zničil jedinou věc, kterou jsem kdy miloval.

říkám ti já prostě nevím, cejtim se jak debil, celý noci píšu texty, ráno zase bulím štěstím, že tě vidim vedle sebe

19. srpna 2014 v 0:46 ÚVAHY
Přemýšlela jsem, jen tak náhodou mě napadlo.
Je možné milovat dva lidi najednou?
Dobře, vlastně to nebylo vůbec náhodou.
A teď nemyslím rodinu, přátele a tak, chápete.
Je možný cítit lásku ke dvoum osobám, nebo je to jenom jakási fáze nerozhodnosti?
Chvilkama mívám pocit, že jsem na něj ještě pořád úplně nezapomněla, že mi pořád chybí, pořád pro něj mám slabost, pořád v tom nemám jasno, i po tom všem. Ještě ke všemu, když už jsme zase trochu v kontaktu.
Chvílema jsem si i říkala, jestli v tom ještě nezůstali nějaký zbytky citů.
Ale mám přítele, se kterým jsem vážně šťastná. Víc, než kdy jindy a s kýmkoli jiným.
Na druhou stranu, možná mám z toho divný pocity právě proto, že to mezi náma není uzavřená kapitola. Ani jeden z nás neřekl, že je konec, vlastně ani jeden z nás neřekl, že byl i nějaký začátek. Ale přesto mezi náma něco bylo a těch několik měsíců štěstí a trápení mi nedovolí, nechat to jít. Možná právě proto mám pocit, že tu po něm něco zůstalo.
Něco ve mně zanechal.
Ale už to jsou jenom takový ty vyprchaný emoce, jako když někde necháte otevřenou perlivou vodu. Už to není ono.
Ale lhala bych, kdybych řekla, že na něj občas nemyslím.
Ale vím, že už nechci nic víc.
Co se stalo, stalo se.
A i kdyby.. i kdyby jsme ke dvoum lidem cítili totéž.
U jednoho to bude vždycky silnější.

,,Občas na tebe myslím a nechci to vrátit. Nechci to zpátky, nechci dát si říct, není to pár dní, jen chci slyšet, že nechceš to taky.."





33 cigaret (Vypsaná fixa)

8. srpna 2014 v 15:24 HUDBA

Ta vypařená voda
to bude naše láska
vášeň a taky touha
písek, prach, popel
mužem to ještě změnit
a odehnat ty supy
který se snesou dolů
za moment.

A nebo jen tak ležet
a na sebe se koukat
nechat to všechno zmizet
pod nánosem...

Potom se oklepat
a jít rychle pryč
nebo se dotýkat
já nevím, co myslíš?

Ta holka v mym sklepě, já miluju ji slepě

4. srpna 2014 v 1:06 DENÍK
Řekl, že mě miluje.
A bylo to po dlouhý době, co jsem mohla říct to samé zcela upřímně.
Nemyslim na nic jinýho, je to hrozný, ale strašně krásný.
Docela se směju, protože když jsme se spolu začali bavit, zjistila jsem, že si dost rozumíme. Takovým zvláštním způsobem. A už tehdy jsem se bála, že za nějakou dobu se do něj zamiluju. Jako bych to tušila.
Všechno, co jsem s ním zažila pro mě hrozně moc znamená a nebýt tý akce na začátku prázdnin, kde jsem to přehnala s vodkou, asi by nic nebylo jako teď.
Někdo takový mi hrozně chyběl. Někdo, s kým si můžu povídat o všem, s kým můžu mluvit hodiny a hodiny. Někdo, s kým se můžu válet celou noc, koukat na debilní filmy a smát se tomu, usínat a všechny ty věci.
Nějak mi nejde, psát o hezkých věcech, neumim to, ale fuck it.
Já jsem úplně, ale úplně v prdeli a šťastná.